V úterý 11. listopadu žáci 9. ročníku navštívili koncentrační tábor v Osvětimi a město Krakov.
Zde jsou jejich postřehy z exkurze:
Moje postřehy, zajímavosti:
Lidé přicházeli do tábora s tím, že jdou pracovat (při vchodu to tábora cedule Arbeit Macht Frei – práce osvobozuje), ale přitom byli rozděleni, podle toho, jestli jsou schopni pracovat nebo ne. Ti, co nemohli pracovat jako jsou těhotné ženy, děti, lidé s brýlemi a různými protézami byli okamžitě posíláni do plynových komor a pecí. Také jsme viděli vlasy, zavazadla, protézy a brýle zavražděných lidí. Navštívili jsme také baráky, umývárny, plynovou komoru a venkovní prostory tábora, kde žili a byli vražděni. Paní průvodkyně nám také vyprávěla mnoho zajímavých příběhů, jako byl například příběh o doktorovi, který prováděl různé pokusy nejenom na dospělých lidí, ale i dětech. Židé byli označováni a dováženi do táborů z celé Evropy.
Po exkurzi tábora jsme navštívili Krakov, kde jsme mohli vidět různé hrady a věže, také jsme navštívili náměstí a draka, který chrlil plameny.
Shrnutí:
Navštívili jsme první tábor Osvětim a druhý tábor Birkenau, dozvěděli jsme se hodně zajímavých věcí. Také jsme navštívili Krakov a mohli jsme vidět hodně památek, jako byl například hrad, chrlící drak a náměstí.
Postřehy z exkurze
Naše cesta vedla do koncentračního tábora v Osvětimi. Abych pravdu řekla, tohle místo bylo to poslední, kam bych dobrovolně jela, ale tak nějak jsem neměla na výběr. Možná jsem měla zůstat doma. To jsem si myslela, když jsme se dívali na film Chlapec v pruhovaném pyžamu. Myslela jsem si, že mě to sebere jako velká voda, a že se z toho budu vzpamatovávat ještě dlouho, ale na konci dne jsem přišla na zjištění, které neumím zařadit nikam.
Vstávání o půl páté ráno, byl večer předtím mou noční můrou, která se vyplnila. Myslela jsem si, že v autobuse dospím probdělé hodiny, ale nemohla jsem se “uvelebit”, a tak jsem si cestu neužila, ale jenom doslova přežila.
Byla jsem vděčná, že v první části naší exkurze bylo teplo, poněvadž jsem se zdržovali převážně ve vnitřních prostorách.
Chodbou, jíž jsme procházeli zněla jména mrtvých. Cítila jsem se, jako bychom kráčeli na popravu, doprovázeni hrobovým tichem a dušemi zavražděných. Stopa, jež se díky tomu otiskla v mé mysli, nikdy nezmizí.
Když jsme procházeli pod nápisem Práce osvobozuje, přemýšlela jsem nad krutou ironií lidí, jež zde zemřeli. Lidí, jež byli zmanipulování a nato popraveni za vůbec nic. Zničeni pod rouškou Arbeit macht frei. Možná je nakonec ta práce osvobodila. Možná nakonec pro ně bylo lepší zemřít, co nejdřív.
Tehdy doma, když jsem přemýšlela nad touhle exkurzí, myslela jsem si, že nezvládnu pohled na hromadu kufrů, oholených vlasů a nespočtu párů bot. Když jsme se dívali na ten film, téměř jsem brečela. Mělo to příběh. Čisté emoce lidí, kteří zažili ztrátu a kteří si uvědomili, že udělali chybu, jež zničila mladý život. Jenomže tam… Nebyli tam lidé, co by vyprávěli příběh. Neměli jak – byli mrtví. Ale nic to se mnou neudělalo. Nic se mnou neudělala extrémní čísla, nebo věci mrtvých. Ani fotografie, oblečení a historie jež nám hřměla do uší. Byla jsem zhrozena sama sebou a kladla jsem si otázku: Jak můžu být, tak bezcitná? Jenomže odpovědi se mi nedostávalo, a my pokračovali v prohlídkách míst, kde se odehrávaly hromadné vraždy a já jenom procházela a snažila se přemluvit svoji hlavu, aby se do situací vcítila. Aby pochopila tu hrůzu, co se odehrávala.
Po krátké pauze jsme se přesunuli, do druhé části tábora. Do části, kde byli podmínky tak úděsné, že lidé umírali pouhým pochodem. Že jejich jediný život se odkazoval na kamna, do kterých neměli, čím přiložit. V domě s mezerami mezi deskami, kde profukoval vítr. V krutých mrazech, v úmorných vedrech. V každých podmínkách bez bot a kabátů, s jediným cílem dne.
Přežít.
Ztratili rodiny, věci kontakt se světem. Čas utíkal, ale zároveň stál. Den dělili pouze na práci a spánek. Neměli sílu na to mluvit, plakat a už vůbec ne se smát. Jejich život se stával z čistého utrpení. Peklo na zemi, jež mělo být jejich životem.
Životem, jež nemělo smysl žít.
Trest byl buď smrt, anebo mučení bez jídla. Zbabělé vraždy cyklonem B, krematoria, ze kterých stoupal zápach spáleného masa. A vedle toho všeho žila rodina a žena jež si užívala bohatství mrtvých.
Někteří lidé, co je tam drželi, mučili a vraždili nikdy nebyli souzeni. Nevím, jestli bychom je vůbec měli nazývat lidmi. Byla to monstra tehdejší doby. Zločinci, kteří zabíjeli nevinné lidi. Odebrání práv, těmi, co by se měli smažit v pekle. Takový byl krutý řád světa, jež se odehrával za druhé světové války.
Všudypřítomná smrt byla cítit, z každého místa, kterým jsme prošli. Všudypřítomná smrt byla slyšet. Pochod smrti, tábor smrti, brána smrti, anděl smrti… Nebylo třeba vymýšlet originální názvy. A taky proč by mělo? Všechno, bylo zařazeno do jedné jediné sekce. Do sekce utrpení. Do sekce neštěstí. Do sekce samotné smrti.
Když jsme odcházeli z tábora cítila jsem se hrozně. Odešli jsme tak samovolně. Dobrovolně. Nikdo nás nedržel. Nekontroloval. Nemučil. Mohli jsme v klidu projít pod cihlovou bránou – pod bránou smrti – tak, jako lidé – jež tam strávili hrůzostrašnou dobu – nemohli.
Cítila jsem vděčnost, za svobodu, jež máme. Cítila jsem úlevu, když jsem to kruté a hrůzné místo opouštěla. Když jsem procházela kolem kolejí, na nichž přiváželi statisíce lidí, a daleko od nich. Když jsem vycházela ze všech míst, které znamenala jenom smrt.
Byla jsem vděčná, že na to místo už nikdy nevstoupím, ale duše lidí, jež se na nás dívali a sledovaly tu krutou ironii osudu – že my můžeme jen tak odejít a oni nemohli – tam byly. Byly tam a doprovázely nás až k branám tábora. Ty duše nikdy nemohou odejít. Budou tam uvězněny jako prach těl, jež usedl na okolní zem. Jako křik umírajících, umlčován motory aut.
Duše, které nikdy nemohou opustit místo vražd, utrpení a smrti.
A tak proběhla exkurze do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz a Birkenau 2025. Oživení historie, jež by měla zemřít.